interdiscipline potraviny

Joséphine Glaçon, by Odile Podpovitny

BLIND DATE in Gent, with Ictus

A few questions by Wannes Gyselinck

Remember: the exaltation in your youth when a lot of very good music (Goldberg Variations! Morton Feldman! Zappa! In a silent way! Scelsi!) was still new to you. Unheard of. Remember when this newness still had a physical impact – lying on the bed with headphones on / paralyzed by sound / literally transpiring because of esthetical shock).

- Do you still have access to this maiden-experience? (Do you envy young people’s sincere enthusiasm for aforementioned names?)

Yes i remember very well these moments, where #2 by Soft Machine, or Roxy and Elsewhere by Zappa made me sweat and jump and cry. However, i don't have it anymore with these music (the doses must be more intense now, so i need more of a full length Tristan & Isolde to have this sort of enchantment), and i don't know any youngster who has shocks with these musics. Which is perfectly understandable, they have other fascination subjects.

Is the following correlation one that applies to you (and one that frightens you): the more you know about music (or: the more music you know), the more exclusive your taste becomes, in short: the more you know, the less you like (proportionally). Also: the better you understand, the more cerebral listening becomes.)

No i don't believe in that. It can be true if there is no fresh blood, or no input, but i don't think intellect and passion and tastes are contradictory. On the opposite, i think that obsessional temperaments, people who collect and think a lot about their passion (like me) are very emotional with it, although they also are very rational and intellectual.

I suppose that getting older, the tastes are more narrow, but i'm not sure it's a musical question. If the environment or the life and so are narrowing, then the tastes will get the same.

about intellectual and emotional listening, some experiences are instructive ; for instance one can be amazed by a piece, having a clear intellectual picture of the structure of this piece, little by little. And the amazment disappears.

On the other hand, in the case of other pieces, the structure never gets clear, (it's the case with Beethoven, for instance), and the amazment never ceases, because the intellectual absorption of the piece is never completed.

Ictus in Handelsbeurs

Some good-old epistemology: since it is said (but do you agree?) that music does not refer to anything but itself, music is devoid/free of significance (music can only resemble other music or sound, but cannot comment on it <or can it?> or develop a discourse about it <or can it?>).

i suppose that there is a continuum : on one extreme, music is completely understood, integrated, so narrow in signification that one can say that it is translatable. On the other side of the continuum, music as self refferring, free of significance and so, does exist. Every piece of music has a different position on this continuum, and some have a very wide span.

In any case, we all pretend, and that's the most important.

When you compose: do you create something that needs can only work when you listen to it repeatedly? Or should it be able to have ‘the’ experience (emotional/intellectual/physical?) during the first run?

there is no first run. everyone has a different first run. No one is virgin in music. if you are used to the same music than me, your first audition of a piece of mine will be much more familiar than if you are a R&B listener. and the other way around. So how am i going to expect ONE good listener ? expecially ONE FIRST audition ?
That's the reason which makes talks about "The Audience" in general, necessarily demagogic.

The predicament of predicates: which predicates do you use the most often when you talk (appreciatively or disapprovingly) about contemporary music: interesting / beautiful / challenging / confronting / boring / imitative (or even worse: epigonal) / pure (unlikely, but still: it had some centuries of fervent use) / (sth. else?)

depends on the music !

But i can say that there are terms i never use : boring, challenging, confronting.

And what do they reveal about your esthetical criteria (when do you say: ‘I like it’)?

i say 'i like it' when it looks like mine, but in a better way !

In short: while listening to a piece for the first time, when you like/dislike it, do you measure it against any explicable criteria of quality? Or do you ‘simply’ know good music when you hear it?

there is no good or bad music ; there is music which matches your criterias or not. I suppose i can explain why i like some things and why i don't, but i'm also very cautious : there are external factors ; the quality of the performance, the quality of the sound, the order in the concert, the people you are with, all that has an influence on concentration and emotional response...

Bankéři !

V této době si bankéři nevydělávali v bankách dostatek peněz a svůj měsíční rozpočet si tak vylepšovali prováděním různých mrzkých úkonů. A tak se z některých z nich stali umělci, především pak operní pěvci. Na prknech divadel byli sice velice ceněni, tuto práci však vykonávali s jediným cílem – vydělat si na živobytí a netrpělivě počítali hodiny, které je dělily od návratu k jejich cenným účetním knihám. Jen obtížně si lze představit, s jakou duševní újmou opouštěli své hypotéky, úvěry, či šťavnatá ážia a vrhali se na umění ! A proč zrovna opera? Bezpochyby je to z toho důvodu, že tato práce nevyžaduje žádné nadání, či znalosti, vyžaduje jen minimum techniky a dokonalou hloupost, což je vlastnost, která jim byla blízká. Navíc to v této době byla činnost, kde pro dosažení úspěchu bylo třeba hodně jíst a v tom byli skutečně nepřekonatelní. Každopádně u publika měli obrovský úspěch – veřejnost si vychutnávala jejich aroganci, jíž dosahovali i díky zažitým technikám boje o klienta, či jejich nepřekonatelnou brutalitu a pokrytectví.

Publikum vůbec netušilo, jaké utrpení se skrývá za jejich šibalskými přemety, za áriemi plnými půvabu, za těmi pompézními vraždami za pomoci rekvizitních mečů.

Kolik nehrazených nájmů, nekrytých šeků a zamítnutých úvěrů muselo trpělivě čekat na to, až se jejich pán znovu objeví a opět jim vdechne život?

Některé operní scény nabízely na konci představení i bonus – „střelbu na bankéře“ – jehož slavný modus operandi zde popisujeme.

Na konci opery, kdy je bankéř ještě na scéně, dojde k uzavření zákulisí, nouzových východů, a bankéř tak zůstává na scéně sám a je vydán na pospas publiku. A chudáci mají volné nyní volné pole působnosti: z bidýlka mohou házet co se jim zamane na toho idiota, který se ještě před pěti minutami naparoval v přesně střiženém kostýmu a teď jen s obtížemi poskakuje, zakopává, choulí se za své brnění z papíru a snaží se uhýbat nožům, bodcům, lopatám, šípům, či dalším řezným zbraním. Výkřiky nadšení, hlomoz, jásot publika několikanásobně přehlušují odezvu na otřepané nápěvky, kterými tu ještě před několika okamžiky oblažoval nahluchlé stařeny !

Pokud se bankéři podaří ustát tuto první salvu, dostávají se na řadu různé co neúdernější projektily vysílané z parteru. Je třeba říci, že toto lépe situované publikum se do toho vžívá trochu méně. Jedinou útěchou tak je skutečnost, že bankéř již je většinou buď zraněn, nebo alespoň vyčerpán.

Poznamenejme, že bankéř, jenž je zároveň občasným zpěvákem, má jen velmi malou šanci se z toho dostat. Pokud by se navíc pokusil uniknout přes parter (a to je jediná úniková cesta), byl by okamžitě dostižen a zlynčován běsnícím davem – mimo jeviště již totiž neexistují žádná pravidla, dav jej rozsápá, v případě potřeby rozcupuje zubama.

Jen málo jich z toho vyvázlo a i z toho zbytku jich jen málo zkusilo tento riskantní útěk.

Ne, ne, jedinou možnou spásou zpívajícího bankéře je běžet, běžet a běžet, skákat a zase běžet až do úplného vyčerpání všech zbraní!

Pokud se mu to podaří.

Pokud po nějaké době projektily poleví a on není smrtelně zraněn, pokud může bez kulhání dojít až k proscéniu, znamená to pro něj vítězství, svobodu. Dlouhou dobu zůstává hrdě stát před zkroceným publikem, kde se již nachází mimo nebezpečí, zatímco křik dosahuje nejvyššího vrcholu nenávisti. Stojí ale příliš daleko, a tak ho plivance, které prší přímo před něj, nemohou zasáhnout. Pak se otevřou dveře a on si pomalu sundá své papírové brnění, svůj klobouk Viléma Tella a objeví se pleš po dlouhá léta uhlazovaná při provádění obtížných početních úkonů, jakož i poněkud pomačkaný tmavý oblek, který si však nikdy nesundá. Sebere svoji brašnu, upraví si kravatu a hrdě kráčí k východu, majestátně odchází a do posledního centimetru si vychutnává dobyté území. Ano, kráčí důstojně i za pískotu rozvášněného davu s bradou patřičně nahoru a je hnán kupředu slastnou vidinou otevřeného investičního fondu, stock option, či nějakého výnosného úpadku.

François Sarhan, trad. Daniel Svoboda

Co je Encyklopedie Profesora Glaçona ?

Encyklopedie profesora Glaçona nabízí alternativní svět k tomu, který obvykle považujeme za svět reálný. Je založený na představivosti, na znovuobjevení zapomenutých, opuštěných nebo nedokončených objektů, myšlenek, projektů, děl a zvířat. Encyklopedie nabízí různé formy ztvárnění: (automatické) texty, koláže, (animované) filmy, hudba (přibližně), výstavy v naučných objektech (galerie, veřejné zahrady), knihy (zatím 4 díly).