V této době si bankéři nevydělávali v bankách dostatek peněz a
svůj měsíční rozpočet si tak vylepšovali prováděním různých mrzkých úkonů. A tak se z některých z nich stali
umělci, především pak operní pěvci. Na prknech divadel byli sice velice ceněni,
tuto práci však vykonávali s jediným cílem – vydělat si na živobytí a
netrpělivě počítali hodiny, které je dělily od návratu k jejich cenným
účetním knihám. Jen obtížně si lze představit, s jakou duševní újmou
opouštěli své hypotéky, úvěry, či šťavnatá ážia a vrhali se na umění ! A proč
zrovna opera? Bezpochyby je to z toho důvodu, že tato práce nevyžaduje
žádné nadání, či znalosti, vyžaduje jen minimum techniky a dokonalou hloupost,
což je vlastnost, která jim byla blízká. Navíc to v této době byla
činnost, kde pro dosažení úspěchu bylo třeba hodně jíst a v tom byli
skutečně nepřekonatelní. Každopádně u publika měli obrovský úspěch – veřejnost
si vychutnávala jejich aroganci, jíž dosahovali i díky zažitým technikám boje o
klienta, či jejich nepřekonatelnou brutalitu a pokrytectví.
Publikum vůbec netušilo, jaké utrpení se skrývá za jejich šibalskými
přemety, za áriemi plnými půvabu, za těmi pompézními vraždami za pomoci rekvizitních
mečů.
Kolik nehrazených nájmů, nekrytých šeků a zamítnutých úvěrů muselo trpělivě
čekat na to, až se jejich pán znovu objeví a opět jim vdechne život?
Některé operní scény nabízely na
konci představení i bonus – „střelbu na bankéře“ – jehož slavný modus operandi zde popisujeme.
Na konci opery, kdy je bankéř ještě na scéně, dojde k uzavření zákulisí,
nouzových východů, a bankéř tak zůstává na scéně sám a je vydán na pospas
publiku. A chudáci mají volné nyní volné pole působnosti: z bidýlka mohou
házet co se jim zamane na toho idiota, který se ještě před pěti minutami
naparoval v přesně střiženém kostýmu a teď jen s obtížemi poskakuje,
zakopává, choulí se za své brnění z papíru a snaží se uhýbat nožům,
bodcům, lopatám, šípům, či dalším řezným zbraním. Výkřiky nadšení, hlomoz,
jásot publika několikanásobně přehlušují odezvu na otřepané nápěvky, kterými tu
ještě před několika okamžiky oblažoval nahluchlé stařeny !
Pokud se bankéři podaří
ustát tuto první salvu, dostávají se na řadu různé co neúdernější projektily
vysílané z parteru. Je třeba říci, že toto lépe situované publikum se do
toho vžívá trochu méně. Jedinou útěchou tak je skutečnost, že bankéř již je
většinou buď zraněn, nebo alespoň vyčerpán.
Poznamenejme, že bankéř, jenž je zároveň občasným zpěvákem, má jen velmi
malou šanci se z toho dostat. Pokud by se navíc pokusil uniknout přes
parter (a to je jediná úniková cesta), byl by okamžitě dostižen a zlynčován
běsnícím davem – mimo jeviště již totiž neexistují žádná pravidla, dav jej rozsápá,
v případě potřeby rozcupuje zubama.
Jen málo jich z toho vyvázlo a i
z toho zbytku jich jen málo zkusilo tento riskantní útěk.
Ne, ne, jedinou možnou spásou zpívajícího bankéře je běžet, běžet a běžet,
skákat a zase běžet až do úplného vyčerpání všech zbraní!
Pokud se mu to podaří.
Pokud po nějaké době projektily poleví a on není smrtelně zraněn, pokud
může bez kulhání dojít až k proscéniu, znamená to pro něj vítězství,
svobodu. Dlouhou dobu zůstává hrdě stát před zkroceným publikem, kde se již
nachází mimo nebezpečí, zatímco křik dosahuje nejvyššího vrcholu nenávisti. Stojí
ale příliš daleko, a tak ho plivance, které prší přímo před něj, nemohou
zasáhnout. Pak se otevřou dveře a on si pomalu sundá své papírové brnění, svůj
klobouk Viléma Tella a objeví se pleš po dlouhá léta uhlazovaná při provádění
obtížných početních úkonů, jakož i poněkud pomačkaný tmavý oblek, který si však
nikdy nesundá. Sebere svoji brašnu, upraví si kravatu a hrdě kráčí
k východu, majestátně odchází a do posledního centimetru si vychutnává
dobyté území. Ano, kráčí důstojně i za pískotu rozvášněného davu s bradou
patřičně nahoru a je hnán kupředu slastnou vidinou otevřeného investičního
fondu, stock option, či nějakého výnosného úpadku.
François Sarhan, trad. Daniel Svoboda
